Tereza Nakládalová
Vyprovodil ji a vracel se pěšky parkem. Kdyby ji tak mohl zadržet a udržet u sebe – takovou, jaká je – s její krutostí, hulvátstvím, oslepujícíma modrýma očima, žalostnými verši, tlustýma nohama, s její nečistou, vyprahlou, mrzkou, dětinskou duší. Zničehonic ho napadlo: jestli se lidé znovu setkávají v nebi (já v to nevěřím, ale připusťme, že to tak je), jak potom zabráním tomu, aby se na mě ta její scvrklá, bezradná, zchromlá duše plíživě nevrhla? Jenže já ještě stojím na zemi a jsem, světe div se, naživu, a ve mně i v mém životě je něco…
Zdálo se, že se zcela nečekaně (neboť z lidského zoufalství zřídkakdy vytrysknou velké pravdy) ocitl na prahu prostého vyřešení záhady vesmíru, jenže v tom ho přerušila naléhavá prosba. Na cestičce ho uviděla veverka sedící pod stromem.
Vladimir Nabokov: Pnin
