Štěpánka Richtrová
„Rozumíte psychiatrii?“ zeptal se Tracy.
„Psychiatrii ne,“ řekl dr. Pingitzer. „Lidem – maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čáry – máry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi. Takové lidi miluju. Proč? Proč pro lidi ztratila se zábava, proč hra, fantazie, kouzla a čárymáry? Proč? Aha? Peníze. Je láska ty peníze? Je krása ty peníze? Je zábava ty peníze? Nevím. Teď žádná zábava. Teď práce. Práce. Tygr. Tygr.
„Znáte tu básničku?“ zeptal se Tracy.
„Ona je básnička?“ řekl dr. Pingitzer.
„Ovšem.“
„Jaká básnička?“
„Tygře, tygře planoucí,“ řekl Tracy,
„lesem černým za noci,
čí ruka nesmrtelná,
stvořila krásu tak děsivou?“
„Aha. Je to dál?“ zeptal se dr. Pingitzer.
„Ano. Pokračuje to,“ řekl Tracy, „jen jestli si vzpomenu.“
„Prosím,“ řekl dr. Pingitzer.
„Kde oheň tvých očí plál?“ recitoval Tracy.
„U nebe či v jícnu skal?
Kdo na křídlech dal se v let
A troufl si pro něj doletět?“
„Ho, hó,“ zvolal dr. Pingitzer. „Taková básnička a já ji sedmdesát dva roky neznal. Kdo ji napsal?“
„William Blake,“ řekl Tracy
„Bravo, William Blake!“ řekl dr. Pingitzer. „Ještě dál?“
William Saroyan: Tracyho tygr
