Lucie Mužíková
„Maminko, mně se nechce umřít,“ šeptla Drahuška a rozšmudlala si hřbetem ruky slzu. Vlasta jí chtěla něco říct, nemohla promluvit a nevěděla co. Jenom ji pohladila po zápěstí, tam, kde se dívčí paže vytáhla z dětského kabátku. Něco se musí stát, něco nás musí zachránit, tohle přece nemůže být pravda.
Docela blízko začal střílet kulomet, z pole kolem dokola vyskakovaly gejzírky hlíny, Vlasta rozeznala temný masiv tanku, krytý lesním zákoutím jejich zahrady. Střílejí po nich. První zásah dostal Radbor. Naříkal, chtěla mu jít na pomoc, ale prudký úder do ramene ji přirazil k zemi. Pak ještě ucítila horké, palčivé škrábnutí na temeni hlavy. Tak to je konec, napadlo ji, ale další střela už ji nezasáhla, jenom to cvrnkání neviditelného drápu jí házelo hrstky hlíny do obličeje.
Potom kulomet utichl, ale to už esesáci prolézali plotem zahrady. Taky našly Radborovu odtrženou plaňku. Chlapec plakal. Drahuška byla tiše, Giorgio taky, i Vali. Nenaříkají, nejsou tedy raněni, myslela si Vlasta.
Když zahlédla esesáky, zavřela oči. Cítila, jak jeden přišel těsně k ní, pozoruje ji. Stavět se mrtvou. Ani víčkem nezachvět. Giorgio to vydrží, ale co Drahuška, dokáže to?
Kopnutí do boku. Nijak silné, jen jako by chtěl špičkou boty obrátit mršinu. Zároveň o kus dál: „Na, seňorita!“ Nic víc. Jen posměšné, spokojené konstatování. Na, seňorita. To patřilo Drahušce. Ten esesák o nich něco ví. Nejspíš si myslí, že seňorita je italské slovo.
„Der Junge ist aber zerschossen,“ pochválil si spokojený hlas. Rozstřílený. Radbor. Už nepláče. Počkej, chlapečku, jenom co odejdou, hned budu u tebe, hned tě ošetřím.
„Vy ale nejste Čech,“ zeptal se německy jiný, méně rozjařený, unavenější voják.
„Jsem,“ odpověděl Giorgio. A pak ještě jednou svou nejistou němčinou: „Ja, ich bin ein Tscheche.“
Jiří žije! Cítila, jak jí pod nehybnými víčky tekou slzy. Jenomže pak voják vystřelil. Proto se tedy ptal. Itala by dal ošetřit. Italové jsou – nebo aspoň byli – spojenci. Itala by ušetřil. Čecha dobije.
Jedna rána z pistole a pak už nic. Omdlela.
První, co vnímala, když se probrala z mdlob, bylo ticho a červánky. Slunce zapadlo, třásla se zimou a v hlavě jí hučela jedna věta: Začátkem května v zahradách rozkvétají rudé kalichy na keřích marhaníků. Pořád ta jedna věta. Marhaníky z bagdádských zahrad.
Sáhla si na levé rameno, když se podívala do dlaně, měla ji rudou. Začátkem května rudé kalichy na keřích…
Klekla si, pravou rukou se opřela o zem. Lezla po třech jak zraněný pes. Od jednoho k druhému. Zkoušela tep, zvedla oční víčko. Všichni byli mrtvi.
Ilona Borská: Doktorka z domu Trubačů
