Roman Kurz
Večer jsem šla včera domů z němčiny, tak už byla tma a bylo moc krásný počasí, protože strašně padal sníh a foukal vítr a svítily všechny výlohy a byly v nich vánoční ozdoby. Tak jsem šla hodně pomalu, abych si to pořádně užila, a trochu jsem jedla sníh, to můžu, ten není žádnej sladkej. A pak jsem se na chvíli zastavila u papírnictví, protože to já mám nejradši, a dívala jsem se na ty krásný voňavý pastelky a čtvrtky a všecky různý barvičky a milovaný věci.
Měla jsem čím dál lepší náladu, jako vždycky, když jdu s našima do divadla a když to nemám pokažený trojkou, dvojkou nebo nějakou jinou potíží. Pan řidič Klubko měl po cestě puštěný rádio, v rádiu hráli píseň Malovaný džbánku, z krumlovského zámku a pak hlásili, že v Praze shořel Veletržní palác. To je škoda, protože v Praze jsou krásné starobylé paláce a Praha je vůbec krásné a hlavní město.
Děda je vůbec statečnej. Nebojí se ani v lese, ani na hřbitově, ani chuligánů, ani kostlivců a čertů. V Zákopech ho všichni znají a pořád musí někam chodit a něco dělat, protože po něm pořád někdo něco chce. Babička se zlobí, že je málo doma a že je hodnej na cizí lidi a nic z toho nemá. Babička, ta je doma v jednom kuse, nečte si, ani nepíše plakáty jako děda, hlavně vaří nebo peče. Skoro vůbec nechodí ven, dokonce ani nakupovat. Vždycky napíše na papírek, co se má koupit, a musí jít děda. Asi tak třikrát denně. A vždycky mu vynadá, že něco pokazil nebo že někde kafral, protože mu nevěří, že bylo v krámu hodně lidí.
Protože už je hezky teplo, začaly zase potíže s tělocvikem. Už jenom vysvlíknout se do trenýrek nestojí za nic. Hned je břicho vidět ze všech stran a nedá se s tím nic dělat. I když pořád chodím někam cvičit a docela mě to baví. Ale ve škole mě to nebaví vůbec, protože školní tělocvik není vymyšlenej kvůli cvičení, ale kvůli mučení tlustejch a nešikovnejch dětí. A to já jsem oboje.
Včera jsme měli k obědu strašnou věc. Jmenuje se to pličky na smetaně, je to něco jako maso, ale opravdový maso, co ho je placatej, rovnej kus – jako třeba řízek- to není. Jsou to takový malý, strašně měkký a klouzavý kousky, co vypadaj, jako kdyby je někdo do tý vomáčky vyplival.
Jenom se rozčilujou a Kačenka nejvíc. Rozčiluje se a kouří. Řekla jsem jí, že nám ve škole říkali, že kouřit se nemá, protože je to nezdravý a může se z toho umřít. Ale Kačenka mi řekla, že jsem ňáká přemoudřelá a že už bych mohla vědět, že nám ve škole říkají všelijaký kraviny. To je teda pravda, ale stejně se mi to nelíbí.
Já pořád nevím, kdo to ten Budžes vlastně byl, ve škole jsme se o něm nic neučili. Ale říkám si, že to třeba moh bejt nějakej statečnej indián nebo Vinetú. „A Hrdý Budžes vytrval, že neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí!“ To je přece úplně indiánský. Von to asi spíš byl někdo takovej jako Julius Fučík nebo Maruška Kudeříková, ale to je jedno. Určitě to byl hrdina. Když mám nějaký potíže, vždycky si na něj vzpomenu a řeknu si, že musím vytrvat jako vytrval Hrdý Budžes. Jednou jsem listoval čítankou pro větší děti a tam to bylo. Hrdý Budžes nebyl ani indián, ani pratyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec. Hrdý Budžes je jen – hrdý buď, žes. To je ještě horší, než kdyby to byl komunista. Napřed čert s Mikulášem, pak Ježíšek a teď Hrdý Budžes.
Dousková Irena: Hrdý Budžes
