Radka Vojáčková
"Málem bych zapomněla," prohlásila. „To je pro tvého tátu. Před chvílí volal a chtěl sl půjčit formu na lososovou pěnu. Jime, vím, že tvůj otec je velmi důvěryhodná osoba, ale mohl bys prosím tě dohlédnout, aby ji skutečně použil na vaření? Nerada bych, aby z ní nakonec byl model bombardéru." „Jasně".
Když jsem přišel domů, táta v kuchyni s vyhrnutými rukávy a v pruhované zástěře krájel na tenké plátky velký lilek.
„Zamícháš mi prosím tě tu cibuli, Džimbo?" Ukázal na hrnec na plotně.
Hodil jsem tašku na zem, sundal si školní kravatu a svědomitě zašmrdlal vařečkou.
„Co je s letadýlky, tatí?" zeptal jsem se.
„S letadýlky?" Začal plátky lilku namáčet do misky s těstíčkem z vajíček a mouky. „Letadýlka stavět umím. Umím stavět helikoptéry. Umím sestrojit rádiové ovládání. Umím zapojit vztlakové klapky a dělat lopingy. Já ale potřebuju výzvu. Člověk se musí občas pohnout vpřed. Zapal mi prosím plyn pod tou pánví. Díky. Člověk se musí pořád učit. Bystřit mozek."
„Aby neskončil v pyžamu na gauči před televizí, zatímco všichni ostatní jdou do práce."
„Jistěže," přisvědčil táta.
Máma byla toho názoru, že lilky s parmezánem jsou vynikající. Dokonce i Becky chutnaly. „Ujde to," řekla zachmuřeně, což je od šestnáctileté deathmetalistky hodně dobré hodnocení.
Táta se při večeři připitoměle culil, jako kdyby zrovna dostal Oscara. Máma se na něj taky culila, jako kdyby ho zrovna potkala a šíleně se do něj zamilovala. V jednu chvíli se dokonce u stolu chytili za ruce. Asi bych si neměl stěžovat, ale trochu se mi z toho zvedal žaludek.
Jedinou skvrnkou na kráse byl okamžik, kdy se Becky vydala do spíže pro kečup. Táta prohlásil, že kečup je urážka dobrého jídla. Na chvilku jsem myslel, že si vjedou do vlasů, ale pak se Becky rozhlédla po kuchyni, zjistila, že je sama proti třem, a rozhodla se přijmout porážku.
Po večeři jsem utekl na balkon, to pro případ, že by se máma s tátou začali líbat a Já bych se pozvracel. Za chvilku se ke mně připojila Becky. „Co to do něj vjelo?" zeptala se. „Do koho?" zeptal jsem se já.
„Do táty, ty pako," upřesnila, zapáliia si cigáro a sirku hodila na balkon paní Rudmanové. „Že najednou vyváří jak v grandhotelu."
„Koupil jsem mu kuchařku," vysvětlil jsem.
Vrhla na mě divný pohled. „Takže za to můžeš ty." „Asi jo," odvětil jsem hrdě.
„Panebože," povzdechla si. „Vždyť on se mění v ženskou." Poplácal jsem Becky po zádech. „Ženské chodí do práce. Chlapi vařej. Nic si nenamlouvej, ségra. Tohle je moderní svět."
Mark Haddon: Spudveč
