Miroslava Škardová
Kluci nepláčou
Můj syn Lev si stěžuje, že prý mě nikdy neviděl brečet. Mámu už v slzách viděl několikrát, zvlášť když mu předčítá pohádky se smutným koncem. Babičku viděl plakat jednou, o svých pátých narozeninách, když jí řekl, že by si jako dárek přál, aby se uzdravila. Dokonce i paní učitelku v mateřské školce viděl plakat, když jí zatelefonovali, že její otec zemřel, jen mě brečet neviděl. Celá tahle záležitost je mi vysoce trapná.
Rodiče by měli zvládat spoustu věcí, v nichž se necítím zrovna pevný v kramflecích. Levova školka se jen hemží otci, kteří hned běží pro kufřík s nářadím, kdykoli se něco rozbije, a opraví houpačku nebo kapající kohoutek, ani nemrknou. Jen Levův táta nejenže nemá kufřík s nářadím, ale ani netuší, jak se věci opravují, a dokonce ani nevlastní auto. Od takového otce, který je založený spíš umělecky než technicky, byste očekávali, že bude aspoň umět brečet.
„Já se na tebe nezlobím, že nebrečíš,“ řekne mi Lev a položí mi svou malou dlaň na rameno, jako by mi chtěl vyjádřit, že rozumí mému trápení, „jen bych rád věděl proč. Proč máma to umí a ty ne.“
Začnu Levovi vysvětlovat, že v jeho věku mě rozplakalo skoro všechno: filmy, pohádky, dokonce i sám život. Každý žebrák na ulici, přejetá kočka nebo rozšmajdaná bota ve mně vyvolaly příval slz. Lidem okolo to nepřipadalo normální, a tak jsem k narozeninám jednou dostal knížku, která měla děti odnaučit plakat. I hlavní hrdina té knížky často brečel, dokud nepotkal kouzelného kamaráda, který mu poradil, aby kdykoli ucítí, že se mu derou slzy do očí, použil je jako pohonnou látku k něčemu jinému: aby složil písničku, šel si zahrát fotbal, zatancoval si. Tu knížku jsem četl snad padesátkrát a znovu a znovu jsem se v zadržování pláče cvičil, až jsem v něm byl nakonec tak dobrý, že už mi to šlo samo od sebe. A dneska jsem na to už natolik zvyklý, že ani nevím, jak s tím přestat.
„Takže když jsi byl malej,“ vyzvídá Lev, „a chtěl se ti brečet, zazpíval sis místo toho písničku?“
„Ne,“ přiznám se mu nerad. „Já zpívat neumím. Většinou když jsem cítil, že se mi derou slzy do očí, s někým jsem se popral.“
„To je zvláštní,“ odpoví mi Lev zamyšleně. „Já se většinou poperu, když je mi veselo.“
Cítím, že nastala ta pravá chvíle zajít do kuchyně pro sýrové tyčinky. Sedíme v obýváku a chroupáme mlčky sýrové tyčinky. Otec a syn. Dva kluci. Jestli zazvoníte u dveří a pěkně poprosíte, možná se s vámi o pár sýrových tyčinek podělíme, ale pokud místo toho uděláte něco jiného, něco, co nás rozesmutní nebo naopak rozveselí, je dost pravděpodobné, že dostanete na budku.
Etgar Keret: Sedm dobrých let
