Jarmila Polomská
Před necelým týdnem jsem přišel domů z hodiny klavíru a na nečekané návštěvě u nás byli babička a dědeček. Přijeli autem z Tonsbergu a chtěli u nás do dalšího dne přenocovat.
Máma a Jorgen tam seděli také, a když jsem vešel do předsíně a odkopl boty, všichni se tvářili, jako by se něčeho nemohli dočkat. Boty jsem měl špinavé a mokré, ale nikdo to nekomentoval. Očividně mysleli na něco úplně jiného. Cítil jsem, že se něco vznáší ve vzduchu.
Máma mi řekla, že Miriam už je v posteli, a to se docela hodilo, když jsme tu měli babičku s dědečkem. Nejsou to její babička a dědeček. Miriam má vlastní babičku a dědečka. Taky jsou hodní a občas k nám zajdou, ale jak se říká, krev není voda.
Vešel jsem do pokoje, sedl jsem si na koberec a všichni se zatvářili tak slavnostně, že mě napadlo, jestli se nestalo něco vážného. Ani jsem si nevzpomínal, že bych v poslední době něco provedl ve škole, z hudebky jsem přišel včas a od chvíle, kdy jsem naposledy uzmul desetikorunu z šuplíku v kuchyni, už uběhlo několik měsíců. Proto jsem se zeptal: „Stalo se něco?“
A babička hned vyklopila, že našli dopis, který mi před smrtí napsal táta. Sevřel se mi žaludek. Zemřel před jedenácti lety. Ani jsem si nebyl jistý, jestli si ho dobře pamatuji. Dopis od táty, to znělo hodně závažně, skoro jako poslední vůle.
Všiml jsem si, že babička má na klíně velkou obálku, kterou mi podala. Byla zalepená a stálo na ní „Georgovi“. Na první pohled jsem poznal, že to není babiččin rukopis, ani mámin nebo Jorgenův. Roztrhl jsem obálku a vytáhl štůsek papírů. Pak jsem sebou trhl, protože na první straně bylo napsáno:
Sedíš pohodlně Georgu? Je důležité, aby ses pěkně uvelebil, protože ti budu vyprávět napínavý příběh…
Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči
