Bohunka Jochová
Minendie požádala Apalii, aby jí ještě než se vrátí k ostatním, vyprávěla příběh svého života.
„Už čtyřicetkrát jsem viděla, jak se léto mění v zimu. Přestože jsem s tímto kmenem už osm let, často myslím na svou vlastní pokrevní rodinu a náš společný život, než to všechno skončilo. Narodila jsem se v rezervaci. Když mi bylo osm let, opustili jsme své původní přístřeší a nastěhovali se do nových obydlí postavených z vlnitého plechu. Byla to dlouhá plechová stěna rozdělená plechovými příčkami na jednotlivé místnosti s dveřmi. V každé místnosti určené pro jednu rodinu bylo malé nezasklené okno. Možná, že do oken se mělo původně zasadit sklo, ale nikdy k tomu nedošlo. V místnosti byla postel, stůl, židle a několik jednotlivých kousků nábytku jako truhla na šaty a kredenc na nádobí. Uprostřed pokoje visela jediná žárovka na dlouhé šňůře. Někdy jsme zapnuli do zástrčky rádio. Nábytek nám dlouho nevydržel. Otec ho buď prodal, nebo prohrál v sázce, anebo ho rozbil, když zuřil. Také moje matka uměla házet a rozbíjet věci.
Dědeček s babičkou s námi měli bydlet v této místnosti. Nikdy se tam však nenastěhovali. Žili dál v rezervaci, kde byli shromážděni staří, anglicky nehovořící lidé, a tam si postavili svoje vlastní obydlí domorodým způsobem s užitím dřeva ze stromů a keřů a občas přidali krabici, kus plátna nebo dřevěnou bednu. Staří lidé se nikdy nepodřídili cizímu způsobu života. Můj dědeček si sice zakrýval látkou genitálie, ale nikdy si neoblékl nic, co by bylo šité. Babička nosila sukni a kus látky ovinutý kolem prsou.
Dědeček byl smutný člověk, nikdy se neusmál. Trávil čas chozením v zalesněných oblastech nebo sezením ve stínu pod stromem. Málokdy promluvil kromě toho, že požádal babičku o jídlo nebo o šálek čaje. Často si sám připravoval jídlo z toho, co přinesl ze svých pochůzek.
Ve čtvrtek si obvykle muži chodili pro příděly jídla a tabáku, ale v naší rodině to tak nebylo. Ten úkol plnila moje matka a babička. Když mi byly asi čtyři roky, matka poprvé strávila noc na lůžku s bílým cizincem v jeho náklaďáku. O čtyři roky později, když jsme už bydleli v t plechové místnosti, se matka úplně změnila. Pamatuji se, jak se matka s otcem poprvé hádali. Popadl ji za paži a doslova ji odvlekl. Zpovzdálí jsem sledovala a viděla, jak se setkali s bílým mužem, který matce pevně stiskl rámě a přinutil ji, aby vylezla dozadu do jeho starého červeného nákladního vozu. Když otec odcházel, kopal na zemi do kamínků. Uviděl mne a řekl, abych zmizela. Viděla jsem, jak skládá dolarovou bankovku a zasunuje ji do kapsičky.
Pak už to nebylo nic mimořádného, že otec bral dolar za služby své ženy. Matka byla velice hezká žena, která si se mnou hrála a vyráběla mi hračky. Jakmile ji otec přinutil, aby chodila s muži, které neměla ráda, přestalo to. Pak se o mne starala babička, učila mne, a když jsem jí kladla otázky, snažila se mi všechno vysvětlit.
Babička mi vyprávěla o tom, jak vyrůstala na volných prostorách. Popisovala mi nádherné lesy se spoustou barevných ptáků, mořský břeh, krásné vodopády a temnomodré laguny. Vyprávěla mi o travnatých pláních plných klokanů a o tom, jak její lid ve vhodnou dobu zakládal ohně na vysušené zemi, která se pak příští rok v období dešťů zazelenala a objevil se na ní nový život. Popisovala rozlehlou poušť, její krásu a klid.
Když mi bylo dvanáct let, propukla v naší komunitě nakažlivá nemoc. Rodiče zemřeli a já už zůstala s babičkou a dědečkem. Dohlížela jsem tam na všechny staré lidi a do našeho plechového obydlí už jsem se nevrátila. Dědeček zemřel, když mi bylo šestnáct a babička ho následovala, když mi bylo osmnáct.
Pak jsem odtamtud odešla. Celá léta jsem chodila od místa k místu. Nemněla jsem zájem se vdát a mít děti. Smysl světa mi unikal, až jsem jednoho dne potkala zvěda, který na čas přišel do města. S ním jsem pak odešla do pouště. To bylo před osmi lety.
Zvolila jsem si jméno Apalie. Vodní žena, protože mě jedna stařena, která už nežije, naučila cítit vodu ze vzduchu, slyšet vodu pod zemí a vycítit ji ve svém těle. Její úcta a vážnost, kterou chovala k této životně důležité tekutině, mě inspirovala. Voda se na nic neptá, přizpůsobí se jakémukoli tvaru nádoby. Voda může být horká, studená, může být ve formě páry nebo deště. Je velice přizpůsobivá. Vyživuje rostliny, zvířata a lidi. Váží si veškerého života a svobodně se mu dává. Voda je slabá, avšak kapka za kapkou může způsobit díru do kamene. Lidé mohou znečistit, avšak když odejdou, sama se vyčistí. Jsem hrdá na to, že jsem spojení s vodou.“
Všichni lidé mají svoje příběhy, pomyslela si Minendie. Kdyby jim jen svět chtěl naslouchat. Jsem si jistá, že by se úroveň porozumění mezi lidmi, zeměmi, národy, vládami a náboženstvími o hodně pozvedla.
Marlo Morganová: Poselství z věčnosti
