Eva Fojtíková
V čase, kdy jsem podnikl svůj dlouhý výlet touto pustinou, to byly holé a jednotvárné suchopáry … Nerostlo tam nic než plané levandule. …
Byl to pěkný červnový den na plném slunci, ale na těch pozemcích bez závětří, vysoko pod nebem, vítr táhl s nesnesitelnou surovostí.
…
Ten člověk mluvil jen málo. To u osamělců bývá, cítili jste však, že si je sebou jistý a že této jistotě důvěřuje. V tom kraji zbaveném všeho, to bylo nezvyklé. …
Jmenoval se Elzéard Bouffier. Kdysi měl hospodářství v nížině, kde prožil svůj život. … Přišel o svého jediného syna, pak i o ženu. … Usoudil, že tenhle kraj chřadne pro nedostatek stromů … rozhodl se, že tu situaci napraví. … Sázel duby.
…
Rok na to, ve čtrnáctém, propukla válka, na které jsem byl účasten pět let. … Když pak jsem byl z války venku … pociťoval jsem velkou touhu trochu se nadechnout čistého vzduchu. Bez jakéhokoli jiného úmyslu jsem se vydal na cestu do těch pustých končin.
…
Dubům z roku 1910 bylo tedy deset let a byly vyšší než já a on. Pohled na ně byl udivující. Opravdu jsem nenacházel slov, a vzhledem k tomu, že on nemluvil, strávili jsme celý den mlčky a procházeli se jeho lesem. Na nejširších místech dosahoval jedenácti kilometrů.
…
Od roku 1920 jsem ani jednou nevynechal uplynout rok, aniž bych navštívil Elzeárda Bouffiera. Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by povoloval nebo pochyboval. … Jeho zklamání bych se nedopočítal. Každý si ovšem představí, že takový úspěch si žádal přemáhat protivenství; že měla-li taková vášeň zvítězit, bylo třeba zápasit se zoufáním.
…
S Elzéardem Bouffierem jsem se viděl naposled v červnu 1945. … Všecko bylo jiné. I sám vzduch. Místo prudkých nárazů suchého povětří, které mě častovaly dřív, vanul měkký větřík plný vůní. Z kopců přicházel zvuk podobný hlasu vody: byl to šumot větru v polesí. Nakonec pak – a to bylo nejpodivnější – jsem slyšel skutečný zvuk vody tekoucí do nádrže.
…
Nyní už to bylo místo, kde by člověk měl chuť bydlet.
…
Když pomyslím, že stačil jeden jediný muž odkázaný na pouhé své fyzické a morální zdroje, aby vydobyl z pouště zemi kananejskou, pak mám za to, že postavení člověka je přese všecko čímsi podivuhodným.
Jean Giono: Muž, který sázel stromy
