Libuše Pecková Svitáková
Od té doby, co se stala andělem, už nikdy zbůhdarma neseděla na lavičce na zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala důležitou roli. Vykonávala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici, která vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové, nikdo z Kopanic neuměl představit z jaké. Každý jen uctivě pokyvoval: — Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli odjakživa. Odjakživa, odvždycky. Dora to dobře věděla. Co ale do chvíle, než se stala andělem, netušila, bylo, že bohyně a jejich umění jsou taková vzácnost. Že je jinde nemají. Když byla malá, tak si dokonce mysle la, že být bohyní je jen jedna z forem existence. Že ženy se zkrátka dělí na tetky z pošty nebo jednoty, na dojičky a krmičky z JZD, a na ty, co se živí jako bohyně. Zdálo se jí to být stejně přirozené povolání jako jakékoliv jiné. Ani ji nenapadlo, že by to tak nebylo i jinde.Teprve až se stala andělem a poznala, z jak velkých dálek za bohyněmi lidé jezdí pro radu nebo léčení, pochopila, jak jedinečné ty ženy jsou. O to nadšeněji pak andzjelovala a pečlivě dodržovala všechno, co jí Surmena kladla na srdce.
Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně
