Hana Kopistová
Pan Votruba: Humor
"Ne nadarmo je humor nazýván kořením života. Nesmí se to s ním stejně jako s kořením života přehánět, ale pokud chybí.....?" Pan Votruba zakončil svou krátkou úvahu výmluvným otazníkem a posadil se vedle mě do svěže zelené trávy.
"Život mne svedl s lidmi, co pro něj neměli nejmenší smysl, ale i s těmi, kteří ho měli na rozdávání". Starý pán přimhouřil oči do ostrých slunečních paprsků a jeho tváří přelétl prchavý úsměv, vyvolaný zřejmě jakousi vzpomínkou.
"Možná jsi znal docenta Vejvodu - zaníceného entomologa seriózního zevnějšku, do něhož by nikdo neřekl, že se baví střílením si z druhých, ne?"
Pokrčil jsem rameny, že si nevzpomínám.
"Nevadí, trochu ti ho přiblížím. Nutno dodat, že jeho vtípky měly úroveň."
Když jsem se jednou vracel už v noci na stanici, svítily hvězdy i měsíc, od rybníka se neslo basování bukače a mně se vůbec mezi čtyři stěny nechtělo. Loudal jsem se po hrázi Velkého Dubovce, když v tom zpozoruji, že nalevo ode mne, v rozsáhlém rákosišti, vzplanula jakási záře.
"Co tam kdo vyvádí?" zabručel jsem polohlasně, jak jsem zvyklý si sám pro sebe mluvit a hned mě napadlo: pytláci. Vykrádání hnízd vzácných ptáků se stalo v poslední době značně výnosným artiklem.
Dlouho jsem se nerozmýšlel, shodil ze sebe oblečení, potřel si obličej blátem, aby mi nezářil jako luna v úplňku, a na hlavu si nastlal něco zetleného orobince. Kousek jsem přeplaval a zbytek cesty se potichu brodil vodou, která mi sahala až po krk. Záře byla stále intenzivnější, ale z místa se nehýbala a krom tichého syčení, které jsem nevěděl, kam zařadit, jsem nezachytil žádný zvuk. Ještě jsem obešel malý rákosový ostroh, který mi zakrýval výhled a ... na volné hladině se kývala ukotvená pramice s napnutým bílým prostěradlem, osvětleným propanbutanovou lampou, na niž vytrvale zírala ke mně zády obrácená postava.
Vejvoda! Došlo mi, že zde entomolog lapá na světlo noční hmyz a chystal se udělat čelem vzad. Jenomže v tu chvíli jsem si vzpomněl na jeho legrácky a hlavou mi bleskl nápad, jak mu je oplatit. Přiznávám, že to byl žertík poněkud drsnějšího charakteru, což jsem si tenkrát žel neuvědomoval, a mohlo to skončit neštěstím. Neslyšně jsem došel až k loďce a pak pěkně nahlas pozdravil:
„Přeji dobrý večer!“
Docent Vejvoda se prkenně napřímil v ramenou, pomalu se otočil a okamžik na mě civěl. Z výrazu rozšířených očí a děsu přelévající jeho tvář jsem usoudil, že mne považuje nejspíš za vodníka.
„Ja… ha… hááá!“ rozlehl se jeho sytý baryton nad rybníkem a vzápětí se skácel nazad do loďky. Teď se pro změnu zastavila krev v těle mně.
„Pane docente“ jal jsem se hulákat a bleskově si omývat obličej. „To jsem já, Matěj Votruba.“
Nic. Vejvoda dál nejevil známky života. Brada se mi třásla hrůzou, že jsem ho způsobeným úlekem zabil. Dotlačil jsem pramici ke břehu, tam zjistil, že srdce bije a snažil se přivézt docenta k vědomí. Když takovéto poplácávání po tvářích nepomáhalo, začal jsem se rozhlížet kolem sebe a můj pohled padl na kbelík, ležící na dně loďky. Naplnil jsem jej vodou, ale než jsem ji stačil vychrstnout na entomologa, ten otevřel oči.
„Té sprchy mě laskavě ušetřete, pane kolego“ řekl a v hlase mu bublal dlouho tlumený smích.
Svalil jsem se vedle něho. „Vy jste mi dal!“ vyrazil jsem ze sebe zničeně.
„Vy mně taky. Musel jsem vás za to trochu vytrestat, ne?“ plácl mě do zad a pak jsme se spolu chechtali, jak dva blázni a krmili jeden druhého obdobnými historkami.
Kdepak humor, na ten já nedám dopustit….
Eva a Pavel Dolejší: Svatbou život nekončí (Příběhy o hledání V)
