Jana Pluhařová
„Tyhle kameny vytváří takzvanou Porta Litterae,“ vysvětloval mi Glenn. „Jsou vstupem do světa příběhů.“
„Ale…“ Pořád mi nešlo do hlavy, že se Will podle všeho během vteřiny vypařil.
„Je teď ve svojí knížce,“ řekla Betsy a povýšeně se usmála. „Není třeba panikařit, pro nás je tohle úplně normální.“
Otevřela jsem pusu a zase jsem ji zavřela, protože jsem nevěděla, co na to říct. Glenn mi položil ruku na rameno. „Já vím, je těžké tomu uvěřit. Ale to je nadání vašich rodin. Když vám je mezi pěti a pětadvaceti, můžete vstupovat do literatury a dohlížet, aby bylo všechno v pořádku. Každý z vás je v té době až do ukončení školy zodpovědný zejména za jednu knihu. V letech poté nasadíte vaše schopnosti k ochraně literárního světa jako takového. Betsy se například od svých deseti let stará o tuhle pohádkovou knížku. Teď vstoupí do Sněhurky.“
Betsy si odhrnula vlasy z čela. „Jeden z trpaslíků dělá problémy, postavil si hlavu, že ostatní opustí a otevře si krám se zmrzlinou. Už týdny se ho snažím přivést zpátky k rozumu. Sněhurka a šest trpaslíků by znělo fakt blbě.“
„Eee…“ Dělají si tu ze mě srandu?
Betsy si ležérně lehla na rohož a otevřela svou knížku. „Tak se do toho dáme,“ prohlásila. „Nedělej si starosti, Amy. Možná ti to ani nepůjde. Ještě žádný knižní poutník nezačal s výcvikem tak pozdě jako ty. Pravděpodobně už je tak jako tak pozdě.“
„No, tak to hned zjistíme, co myslíš, Amy?“ usmál se na mě Glenn povzbudivě.
Betsy pokrčila rameny a položila si otevřenou pohádkovou knížku na obličej. O vteřinu později zmizela i ona. Ozvalo se jen zašustění stránek, jak knížka přistála na rohoži. Vyschlo mi v puse.
„Knižní poutníci?“ zašeptala jsem. „Oni oba fakt vstoupili do knížek?“ To znělo naprosto absurdně. To prostě nemohla být pravda.
„Ano,“ odpověděl Glenn. „A teď jsi na řadě ty. Otevři prostě knížku na místě, kam bys chtěla vstoupit a udělej to, co oni.“
„Já nevím,“ zaváhala jsem. Byl to nějaký přiblblý vtípek? Vstupní rituál? Leželi Will a Betsy ve skutečnosti s kamerou někde ve křoví, aby natočili, jak ze sebe dělám blázna?
Glenn si mé váhání vyložil jinak. „Určitě to zvládneš. Nevěřím, že má Betsy pravdu. Koneckonců jsi Lennoxová. A navíc se vždycky můžeš hned vrátit zpátky, kdybys měla strach, musíš se jen vrátit na stránku, na které jsi do příběhu vstoupila.“
……………….
Prohlížela jsem si nejdřív rohož v kamenné bráně, pak Glenna, hledala jsem v jeho zdravém oku důkaz, že lže. Ale nic jsem nenašla. Myslel to celé fakt vážně? Měli členové mé rodiny opravdu takový dar? Měla jsem taky schopnost vstupovat
do knížek? Představa to byla směšná a zároveň… lákavá. Dosud jsem svět příběhů, který mě tak fascinoval, navštěvovala jen v představách. Ale pokud opravdu existovala možnost jen tak vstoupit … Prsty jsem přejela po měkké rudé kůži, kterou jsem držela, a po jemných prohlubních tam, kde byl natištěný název. Kniha džunglí. Ještě nikdy jsem nebyla v džungli. A už vůbec ne s medvědem Balú. Pousmála jsem se.
Glen přikývl. „Jen to zkus.“ Ukázal na rohož.
Lehla jsem si tak, jak jsem to viděla udělat ty dva přede mnou, hlavou přesně pod kamenný oblouk. Opravdu jsem to udělala, nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to šílený, přistihla jsem se při tom, že se nervózně chichotám. Ale knížku jsem otevřela a položila si ji na obličej. Papír mi jemně klouzal po tvářích a špičce nosu, zakryl mi výhled. Písmena byla příliš blízko na to, abych je mohla přečíst. Rozpila se mi do kaluže tiskařské černi. Kroužila kolem, deformovala se. Slova se kroutila a překrývala, vytvářela houštiny a listoví. Pak jako by na mě pršela, déšť ze slov mi padal na obličej. O chviličku později jsem se ocitla mezi kořeny obrovského pralesního stromu. Kolem mě explodovaly nejrůznější odstíny zelené. Kolem kmenů se klikatily liány, mezi nimi bujelo kapradí. Vzduch byl horký a vlhký a voněl sladce po exotických květinách. V blízkosti bylo slyšet smějící se dítě.
……..
Vzduch se zničehonic ochladil, ani už nebyl tak vlhký. Skrze pole a louky vedla písečná cesta. V dálce jsem zahlédla větrný mlýn a rytíře, který k němu cválal s kopím skloněným k zemi. Přede mnou byla křižovatka, na jejímž středu se do výše vypínal rozcestník. Na šipce, ukazující směrem, z nějž jsem přišla, se ozdobným kudrlinkovým písmem vyjímal nápis Kniha džunglí, jiná šipka měla nápis Shakespearovy tragédie. Další odbočky vedly k Donu Quijotovi, Alence v říši divů a k podivnému případu doktora Jekylla a pana Hyda.
Páni! Očividně jsem došla na kraj Knihy džunglí a mohla se teď rozhodnout, jaký příběh navštívím jako další. Už už jsem chtěla poctít návštěvou schizofrenního vraha Jekylla/Hyda, když jsem objevila další šipku. Byla menší než ty ostatní a někdo na ni naškrábal jedno jediné slovo, jako kdyby to byl náhlý popud okamžiku: Řádek. O téhle knížce jsem ještě neslyšela. Který autor by s vážností nazval své dílo Řádek?
……..
Mechthild Gläserová: Strážci příběhů
